Rumburk

Historie

Od středověku do třicetileté války

Při obchodní cestě z Míšně do Žitavy a z Lužice přes Českou Lípu do středních Čech vznikla koncem 12. století pohraniční tržní osada, jež byla manstvím hradu Honštejna. Sídlem manů (drobných zemanů) byla rumburská tvrz. Jménem jsou z těchto manů známi Opce z Naptic (k roku 1363), Ota a Albert z Hrbic (1403) a další až do konce 15. století. Roku 1298 se Rumburk v historické literatuře označuje jako město, ale poprvé písemně se tak připomíná až roku 1377. Tehdy se v latinské listině městské rady ve Zhořelci mezi svědky uvádí Jindřich mladší z Rumburka jako „Heinricus de Romberch iunior“. Místo dnešní tvaru Rumburk se ve středověku užívalo Romberch. Další stopy o existenci Rumburka jako panství pánů z rodu Ronovců ze 14. století nalézáme v účetních knihách města Zhořelce, kde jsou uvedena jména: Peter von Ronenberch (1305), Tilo von Ronenberg a Conradus von Ronnenberch.

Pro obchodní a strategický význam na česko-německé hranici město napadli husité. Proto si roku 1423 Hynek Berka z Dubé, držitel Rumburka a hradů Honštejn a Vildštejn, od lužických měst si vyžádal na obranu Rumburka vojenskou pomoc, která skutečně přišla a čítala 400 mužů. Přesto roku 1429 husité Rumburk obsadili a podnikali odtud nájezdy do katolické Lužice. Roku 1435 Berkové prodali Rumburk s Honštejněm saským knížatům, ale již roku 1451 jej získali zpět. Zdejší manství se dostalo pod vrchní právo hradu Tolštejna. Roku 1478 rumburský a zároveň tolštejnský man Kryštof z Heřmanic prodal Rumburk Hugoltovi ze Šlejnic, který k němu roku 1481 přikoupil i celé tolštejnské panství.

V roce 1475 jádro města tvořilo 22 domů. Téhož roku byly ve vsi Horní Jindřichov 3 mlýny, 13 sedláků, 150 obsazených a 60 neobsazených prutů polí. Roku 1496 byl knězem ve zdejší farnosti Prokop Thamme. Po jeho smrti – roku 1503 – byl jako další zdejší kněz ustanoven Petr Molitor. V letech 1532 až 1565 celé panství držel Jiří ze Šlejnic, který přenesel své sídlo do Rumburka, kde vystavěl renesanční zámek. Zemřel 27. září 1565 a byl pohřben v Rumburku u kostela sv. Bartoloměje. Šlejnicové se rozsáhlým hospodářským podnikáním i stavbou zámku zadlužili. Roku 1607 panství koupili Kinští ze Vchynic. Vilém Kinský byl roku 1634 zavražděn v Chebu spolu s Albrechtem z Valdštejna a jeho zkonfiskovaný majetek získal Kryštof Löbl z Krainburku (Grönburgu). Zakrátko k Rumburku přikoupil panství Leutersdorf a Varnsdorf. Během třicetileté války roku 1642 zámek v Rumburku napadlo a zapálilo švédské vojsko. Roku 1656 získal panství hrabě František Eusebius Pötting sňatkem s Marií Markétou Löblovou. Mimo jiné založil rumburskou loretu.

Na mapě se Rumburk objevil roku 1569. Později, okolo roku 1566, mělo vzniknout předměstí zvané „Neusorge“. Z roku 1573 je první zmínka o rumburské škole, když byl učitelem Petrus Zebiller. Městská šatlava datovaná do této doby se měla nacházet v nynější Vrchlického ulici. Těsně před třicetiletou válkou – roku 1626 – postihl město mor.

Šibenice údajně stála kolem domu 75 v Jiříkovské ulici.

Majiteli Rumburka z prvopočátků byli:

• 1281–1471 – Berkové z Dubé
• 1471–1586 – Šlejnicové
• 1586–1594 - Strehlitzové
• 1607–1634 - Kinští
• 1634–1656 - Löblové z Krainburku (z Greinburgu)
• 1656–1681 - Pöttingové
• 1681–1848 - Lichtenštejnové

Doba pobělohorská

Roku 1681 panství od Pöttingů koupili Lichtenštejnové, v jejichž majetku zůstal až do druhé pozemkové reformy v roce 1923. Roku 1724 zámek postihl již druhý požár, po němž Lichtenštejnové ihned zahájili jeho barokní přestavbu, dokončenou již roku 1726 včetně patrové brány kryté valbovou střechou. Z roku 1681 pochází morový sloup. Roku 1706 vyrostla osada Antonínovo údolí, později přidružená k Rumburku. V roce 1764 vyrostla jiná osada později přidružená k Rumburku - Podhájí. V roce 1850 v Rumburku vznikl okresní soud. Od roku 1881 byl hřbitov v místech Parku přátelství. Rumburku se pro jeho honosnost říkalo „Malá Paříž“. Městská pošta se na své nynější místo přestěhovala roku 1904. V roce 1910 vznikla autobusová linka Rumburk-Varnsdorf.

1. světová válka

Muži z Rumburka rukovali většinou ke 42. pěšímu pluku v Terezíně. Odvedeno bylo 4000 mužů, zatímco na konci války se jich vrátilo 3698, z toho 302 jich padlo nebo bylo prohlášeno za nezvěstné. Rok po vypuknutí války – 25. května 1915 – byl do Rumburka převelen 7. střelecký pluk z Plzně, ve kterém byla posádka nejen z Plzně, ale i z Rokycan, Rakovníka a Domažlic. S tímto plukem se do Rumburka dostalo 1200 mužů. Posádka byla umístěna v chlapecké škole.

Rumburská vzpoura

Související informace naleznete také v článku Rumburská vzpoura.

Rumburská vzpoura byla reakcí na nedostatečné a špatné zásobování, nevyplacené žoldy a šikanu německých důstojníků. Vypukla v šest hodin ráno v úterý 21. května 1918 a ještě téhož dne byla krátce po deváté hodině večer potlačena pod Chotovickým vrchem u Nového Boru. Povstalci byli popraveni v Rumburku a v Novém Boru. Tři iniciátoři a vůdcové povstání Stanko Vodička, František Xaver Noha a Vojtěch Kovář byli výnosem stanného soudu odsouzení k trestu smrti a 29. května 1918 v časných ranních hodinách zastřeleni.

Na místě popraviště byl v 60. letech minulého století instalován pomník popraveným vzbouřencům Stanko Vodičkovi, Františku Nohovi a Vojtěchu Kovářovi od místního kameníka. Na pomníku stojí tato slova:

„Za chléb, mír a svobodu

29. 5. 1918 byli zde popraveni

org. Rumburské vzpoury 7. střel. pl.

z Plzně,

Stanko Vodička

František Noha

Vojtěch Kovář.“

Mezi světovými válkami

15. července 1934 byl v Rumburku odhalen pomník 302 rumburských občanů, kteří padli v 1. světové válce.

2. října 1938 bylo území Rumburka spolu s celým Šluknovským výběžkem dle Mnichovské dohody zabráno Wehrmachtem. O 4 dny později si Rumburk při triumfální projížďce přijel prohlédnout i sám Adolf Hitler. Po té vydal Městský úřad Rumburk vyhlášku o tom, že do 13. října musí být odevzdány všechny zbraně.

Po druhé světové válce

Po 15. prosinci roku 1946, tedy po vysídlení Němců z Československa (odsunuto bylo 26 255 obyvatel), zbylo v Rumburku jenom 623 občanů německé národnosti.

V noci ze 13. na 14. října 1950 byly SNB a milicí přepadeny mužské kláštery v ČSR. Stejným způsobem byl zlikvidován i klášterní kostel v Rumburku a zdejší řeholníci byli internováni. Objekt byl poté převzat do správy MNV a od té doby chátral. V roce 1956 se zpustošené kaple sv. Jana Křtitele ujala pravoslavná církev. Objekt byl opraven a uvnitř vyzdoben malbami byzantského stylu. O nízké míře religiozity v těch dobách mimo jiné svědčí i to, že v roce 1964 byl z 123 uzavřených sňatků pouze jeden jediný církevní.