Hřebeč

Pamětihodnosti

• Tvrz Tasov, dnes archeologické naleziště a výletní místo především malých Hřebečáků, leží na východ za vsí ve směru na obec Lidice. Místními je tvrziště nazýváno lidově Kloboukem, čímž je vyjádřen dodnes dobře čitelný tvar někdejšího okrouhlého tvrziště, který připomíná z ptačí perspektivy právě klobouk.

První zmínka o tomto sídle pochází již z 11. století, čímž se tvrz řadí mezi nejstarší šlechtická sídla v ČR. Souvislé prameny o Tasově se ale vynořují až ve 13. století. Tehdy byla tvrz s okolím v držení významného panského rodu Meziříčských z Tasova, který vzešel z oblasti Česko-moravské vysočiny a byl jednou z linií významných pánů z Lomnice. O tomto rodovém propojení svědčí mj. i jejich shodný erb orlího černého křídla se zlatou pružinou ve stříbrném poli i řada listin. Pánům z Tasova tvrz snad poskytovala hospodářské a opěrné zázemí při jejich pobytech v Praze.

Vlastní tvrz byla dle všeho jednodušší věžovou stavbou. Tu obklopovala oválná plášťová hradba a k věžové budově se snad mohlo připojovat i další obytné stavení. Toto jádro tvrze stálo na pravidelném kopečku, který se dodnes zdvihá ve svahu za dnešní obcí. Terén obráncům poskytoval daleký rozhled do kraje - především severním a severovýchodním směrem ke Dříni, Buštěhradu či na Lidice. Kopeček obklopuje pravidelný oválný příkop, přerušený jen z jedné (severozápadní) strany někdejší přístupovou středověkou cestou. Ta však byla v posledních desetiletích bohužel přerušena rozparcelováním svahů pod tvrzištěm. Za příkopem se zřejmě nacházela další hradba či spíše palisáda a na jedné straně (ve směru na Lidice) se asi rozkládalo i hospodářské zázemí tvrze. Tak to mj. naznačuje i tzv. Vojenské mapování z 18. století, které v těch místech ukazuje jakési pozůstatky opevnění ad. staveb.

V kritickém období bezvládí po smrti Přemysla Otakara II. kolem roku 1280 byla tvrz vypálena nepřátelskými braniborskými oddíly a následně byla majiteli opuštěna. Rod "Tasovců" své středočeské panství raději opustil a z kraje odešel zpět na Moravu. Majetek brzy poté přešel na zakladatele Hřebče, kterým byl polský šlechtic Vojslav Rebecki. Ten poblíž rozvalin Tasova založil roku 1285 obec Řebeč, tj. dnešní Hřebeč. Tasov se pozvolně rozpadal, jeho materiálu bylo zřejmě využíváno ke stavbě vladyckého dvora ve Hřebči i na domovy poddaných. Avšak i nadále byl Tasov občas uváděn v úředních listinách jako pustá tvrz. Ještě v 18. století prý stály na kopečku, obtočeném příkopem, dobře viditelné rozvaliny. Ty ale v následujícím období zmizely. Dnes z tvrze zbyly jen zeminou zasypané a zarostlé základy, které byly v jádře někdejšího tvrziště - tj. na zmíněném kopečku mezi dobře viditelným příkopem - naposledy obnaženy při vykopávkách v 80. letech 20. století.

Podle pověstí vedly z tvrziště dlouhé únikové chodby až na bývalý buštěhradský hrad, do Lidic či na vzdálenější hrad Okoř. Podle svědků se údajně daly ještě před více jak 60, 70 lety najít na tvrzišti jakési dutiny či zbytky sklepení, kde si jako malé děti tito svědci hrávali.

• Kaplička, při silnici z Kladna na Lidice a Hostouň. Novostavba, zřejmě z 1. poloviny 20. století. Původní kaplička stále ve Hřebči již nejpozději od poč. 18. století, ale zřejmě již mnohem dříve. Pro kapličku byl v roce 1738 ulit pěkný barokní zvon. Ten byl mj. ve 20. století zrekvírován vojáky, ale nakonec byl nalezen a Hřebči vrácen.

Historie

Hřebeč v prehistorii

Archeologové nalezli na území obce svědky prehistorického osídlení již z Mladší doby kamenné (dochovaly se kamenné odštěpky či keramika).

Hřebeč ve středověku mezi 11.-15. stoletím

V 11. století vznikla na katastru obce nevelká tvrz Tasov (ležící při nynějším východním okraji obce nad silnicí Hřebeč-Lidice). Tato pevnůstka měla ve svém okolí zřejmě i své zázemí v podobě jakési dědiny či hospodářského dvora či dvorů. Oblast nynější Hřebče patřila dlouho významnému rodu pánů Meziříčských z Tasova (či jen pánů z Tasova, kteří byli jednou z linií mocných pánů z Lomnice. Viz též níže část o tvrzi Tasov). Ti území obývali do roku 1280, kdy zřejmě v tomto roce zdejší sídlo zničili braniborští vojáci správce království - markrabího Oty V. Braniborského. Páni z Tasova se území v podstatě vzdali a odešli, ale teprve jejich potomek - paní Kateřina z Tasova- se v roce 1410 definitivně písemně vzdala veškerých práv nad Tasovem a přilehlou oblastí.

První písemná zmínka o vlastní obci Hřebeč pochází až z roku 1285, kdy nový vlastník, drobný polský šlechtic Vojslav Rebecki, založil (západně) od zničené tasovské tvrze novou osadu se svým opevněným dvorcem. Osada byla vystavěna v údolí životadárného Lidického potoka a byla až do 1. poloviny 19. století zemědělskou vsí, která byla již na počátku raného novověku (tj. v 16. století) středně velká. Zdá se však, že panství bylo Rebeckým a jejich následovníkům ve 14. století jen panovníkem propůjčováno. Ve 14. století se tak ve Hřebči začali objevovat vladykové (či chceme-li zjednodušeně a souhrnně rytíři) ze Řebče či Hřebče. Ti v obci sídlili na onom opevněném gruntu Rebeckých. Jejich vzájemné vazby a původ jsou však značně nejisté a zřejmě ani nebyli často ani příbuznými, jen si po nabytí majetku připojovali ke svému dosavadnímu jménu predikát ze Řebče či Hřebče.

Po zakladateli Vojslavovi Rebeckém tak následoval v držbě Hřebče roku 1316 jeho stejnojmenný syn Vojslav II. Rebecki. Ten však Hřebeč roku 1333 předal duchovnímu Martinovi, který se historicky jako první psal ze Hřebče. Martin byl ve službách biskupa Jana IV. z Dražic a Hřebeč mu zřejmě jen poskytovala hmotné zázemí. Následně od roku 1349 statek obdržel buštěhradský farář a služebník pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic vladyka Bohuslav (Bobeš) ze Hřebče. Tento Bohuslav byl připomínán ještě v roce 1381, kdy se dostal do majetkového sporu s králem Václavem IV. Po jeho smrti roku 1381 se stal držitelem Hřebče libochovický kněz Mikuláš, který zanedlouho zemřel a Hřebeč roku 1381 obdržel jako dědictví rytíř Ctibor ze Hřebče s manželkou Bětou. Ti svůj šlechtický venkovský dvůr neboli curii rusticalis rozšířili a přestavěli.

V rodině vladyků ze Hřebče se však obec dlouho neohřála a v době předhusitské ji již vlastnil bohatý pražský patricij a kupec Petr Meziříčský. Ten byl velkým odpůrcem husitů, kteří mu již na sklonku května roku 1420, na oplátku, zničili jeho přípražské majetky. Mezi nimi i blízkou tvrz a ves Makotřasy nebo právě naší Hřebeč. Ta zůstala po vypálení několik let pustá. Již roku 1422 pražští husité jmění Petra Meziříčského zcela zabavili a roku 1429 se Hřebeč dostala do rukou pánů z Chlumu - bratrům Jarošovi a Hynkovi. Ti panství neudrželi a majetek spadl opět na Prahu. Poté se od roku 1438 střídali rychle další šlechtičtí majitelé, kterými od roku 1460 byli krátce i mocní páni ze Šternberka. Poté zde roku 1462 sídlil rytíř Jan Hřebečský z Krchleb či roku 1532 rytíř Oldřich Hřebečský z Pibru.

Hřebeč v 16. a 17. století za vlády rodu Žďárských ze Žďáru

Neví se přesně kdy, ale zřejmě až na počátku druhé třetiny 16. století, snad od rodiny Hřebečských z Pibru, získal obec zámožný rytíř Zdeněk Kladenský z Kladna. Ten drobný rytířský stateček Hřebeč připojil k velkému panství Kladno, který právě on v posledním půlstoletí dobudoval. Po Zdeňkově smrti (zemřel roku 1543 v cca 90 letech) přešla Hřebeč jako součást dědictví na jeho tři žijící prasynovce z rodu rytířů Žďárských ze Žďáru. V rodě Žďárských ze Žďáru se pak Hřebeč udržela až do roku 1688, respektive (dědictvím po přeslici) až do roku 1702.

Majiteli Hřebče byli v tomto období tito členové žďárského rodu:

• Roku 1543-1548 byli společnými vlastníky kladenského panství včetně obce Hřebeč bratři: Jan starší, Jiří a Zdeněk rytíři Žďárští ze Žďáru. V roce 1548 však došlo k rozdělení panství na tři díly.
• Roku 1548-1557 tak držel panství Kladno se Hřebčí pouze rytíř Zdeněk Žďárský ze Žďáru a na Kladně (1519-1557). Za jeho vlády stálo v obci asi 10 obydlených gruntů.
• Roku 1557-74 držel panství Kladno se Hřebčí jeho starší bratr rytíř Jiří Žďárský ze Žďáru a na Dobré a Kladně (1517-1574).
• Roku 1574-1578 držel panství Kladno se Hřebčí jejich zbylý bratr rytíř Jan starší Žďárský ze Žďáru a na Tachlovicích (1502/3-1578).
• Roku 1578-1615 držel Hřebeč v rámci kladenského velkostatku Janův syn rytíř Ctibor Tiburcí Žďárský ze Žďáru a na Kladně (1545-1615). Ten jako první připojil k velkostatku Kladno po roce 1608 sousední statek Červený Újezd. Tento majitel byl významnou osobností, neboť zastával vysoké zemské úřady a stal se dokonce i místodržitelem Českého království za vlády císaře Matyáše.
• Roku 1615-1626 následoval Ctiborův syn rytíř Jan Jiří Žďárský ze Žďáru a na Kladně (od roku 1622 říšský baron ze Žďáru)(* asi 1581-1626). Za jeho vlády byla dne 7. listopadu 1620 Hřebeč zle poničena císařskými oddíly (tzv. námezdnými polskými lisovčíky) při postupujících vojenských operacích nově rozhořelé třicetileté války (1618-1648).
• Roku 1626-1653 držel Hřebeč v rámci velkostatku Kladno-Červený Újezd Janův vzdálený synovec Florian Jetřich říšský baron ze Žďáru (od roku 1628 říšský hrabě ze Žďáru) (1598-1653). Tento vlastník Hřebče patřil mezi významné a bohaté muže Českého království. Za jeho vlády Hřebeč trpěla následky třicetileté války a částečně se vylidnila. V roce 1649 navíc obec zřejmě postihl velký mor.
• Roku 1653-1670 vládl nad Hřebčí v rámci kladensko-červenoújezdeckého velkostatku Florianův syn František Adam Eusebius říšský hrabě ze Žďáru (asi 1623-1670). Za něj došlo k obnově obce po ukončení třicetileté války (válka skončila v roce 1648). V roce 1662 bylo ve Hřebči 10 gruntů a 2 mlýny.
• Roku 1670-1688 byl velkostatek hrabat ze Žďáru v administrativní správě příbuzných hrabat z Martinic, kteří Hřebči vládli na místě pěti pozůstalých sester - hraběnek ze Žďáru, a to až do rozdělení panství mezi tyto dědičky v prosinci roku 1688.
• Od roku 1688 vládla Hřebči, jako poslední členka žďárského rodu, Františkova sestra Anna Kateřina hraběnka z Magnis (+1704).

Při kladensko-červenoújezdeckém velkostatku hrabat ze Žďáru se tedy Hřebeč udržela až do roku 1688, kdy byl dosavadní velkostatek rozdělen na pět dílů mezi hraběcí dědičky-sestry ze Žďáru. Hřebeč připadla do vyděleného dílu - nového panství Litovice, které převzala Anna Kateřina hraběnka z Magnis. Její syn Josef Antonín z Magnis panství Litovice se Hřebčí od matky převzal a poněvadž potřeboval peníze a statek byl příliš vzdálený od hlavního fideikomisního velkostatku Magnisů ve Strážnici, prodal 5. 4. 1702 panství Litovice s obcí Hřebeč za 130 000 zlatých rýnských a 800 zlatých tzv. klíčného hraběti Josefu z Vrbna a Bruntálu.

Hřebeč v 18. století za hraběte z Bredy, velkovévodkyně Toskánské a Wittelsbachů

Hrabě z Vrbna a Bruntálu si panství dlouho neponechal a téhož roku dne 17. 10. 1702 prodal vše výhodně za 140 000 zlatých rýnských Karlu Jáchymovi hraběti z Bredy (1663-1740), jehož rod pocházel původně z Nizozemí. Hrabě se v zemědělsky výnosném kraji snažil vybudovat rozsáhlý velkostatek a již dříve koupil některé části někdejšího dominia hrabat ze Žďáru. Hrabě z Bredy statek Litovice připojil k nově budovanému velkostatku Tachlovice, u něhož Hřebeč zůstala právně do zrušení poddanství v roce 1848.

Cizozemský hrabě z Bredy utužil na svém panství poddanství a proslul svojí krutostí. Podobně vystupoval i na svých dalších statcích, jako tomu bylo v případě Červených Peček v Polabí. Na polích hřebečských sedláků, které zabavil, vytvořil nad obcí ve směru na Dolany panský dvůr (dnes osadu) Peklov. Ta prý dostala název, právě v upomínku na pekelnou vládu pana hraběte.

V roce 1732 se poddaným ve Hřebči i jejich sousedům v okolí velmi ulevilo, když Tachlovice koupila majitelka sousedního Buštěhradu - slavná Anna Marie Františka velkovévodkyně Toskánská (1672-1741). V roce 1741 její statky se Hřebčí zdědila její jediná dcera Marie Anna Karolína a následně dědictvím vládli její potomci - bavorský panovnický rod Wittelsbachů, jenž zůstal hřebečskou vrchností do roku 1805. Posledním bavorským majitelem Hřebče byl bavorský kurfiřt a od roku 1806 první bavorský král Maxmilián I. Josef z Wittelsbachu.

Hřebeč v 19. století za vlády Habsburků

Bavorský kurfiřt Maxmilián Josef postoupil před nástupem na bavorský trůn roku 1805 své české statky Habsburkům. Tak se Hřebečtí stali osobním majetkem císařsko-královského panovnického domu. Od roku 1814 zde vládla linie toskánských Habsburků, ale v roce 1847 se panství se Hřebčí stalo součástí soukromého jmění rakouského panovníka. Hřebečtí tak podléhali přímo císaři a králi Ferdinandovi V. Ten abdikoval v roce 1848 ve prospěch svého synovce Františka Josefa I., který panství zdědil po strýcově skonu v roce 1875. Za vlády Ferdinanda V. bylo na panství v roce 1848 zrušeno poddanství. Posledním soukromým majitelem tachlovického a buštěhradského velkostatku byl mezi lety 1916-1918 císařův následník a poslední rakousko-uherský císař a král Karel I. Habsburský.

Do rolnické Hřebče, jejíž počet obyvatel rostl v minulých staletích jen pozvolna, dorazila v polovině 19. století definitivně kutací kamenouhelná horečka. Ta byla příčinou prvního většího růstu obyvatel a z obce se stala ves rolnicko-hornická. Mnoho hřebečských občanů se živilo hornictvím (rubali např. na dole Prago I, II atd.) a další se živili dělnickými profesemi v průmyslových podnicích blízkého Kladna. Když pak byla koncem 19. století vybudována první zpevněná silnice, spojující Hřebeč s Kladnem a Lidicemi, vedl tento krok k tomu, že se obec začala výrazněji rozrůstat.

Hřebeč ve 20. a 21. století

V tomto období ztratila obec svůj původní zemědělsko-hornický charakter. V obci byla vybudována široká občanská vybavenost (pošta, základní škola, školka, dům služeb, dům s chráněným bydlením, velkoprodejna potravin, zavedení kanalizace, vodovodu, plynu, internetu atd.), a ves se stala oblíbeným místem pro přistěhovalce.

V současné době se tak Hřebeč bujně rozšiřuje, a to o novostavby, vznikající zejména v pomístné části Netřeby (ve směru ke Kladnu) a na Čamrdě (u hřebečské přehrady a ke Kladnu). Další novostavby vznikají v horní části obce ve směru ke hřbitovu a na Hostouň a další při obci ve směru na Lidice a Buštěhrad. Do těchto novostaveb se přistěhovalo mnoho nových obyvatel z Prahy a dalších míst republiky. Mezi těmito usedlíky se objevil i známý oštěpař Jan Železný.