Vysoké nad Jizerou

Historie

Doba, o níž nemáme písemných zpráv, končí v našem horském kraji poměrně pozdě, až počátkem 14. století. Pravěké osídlení Vysocka nemůžeme předpokládat. Horská, kdysi hustě zalesněná krajina s nedostatkem úrodné půdy v drsném klimatu neměla k tomu vhodné podmínky. Nezachovaly se též po něm žádné přesvědčivé stopy.

Raný středověk

Osídlení v době knížecí, připomínají podle amatérských archeologů, Viléma Vaníčka a Jana Zemana (bratra Antala Staška), názvy kopců v širokém okolí: Strážník, Varta, Vartiště. Nejblíže Vysokému je Stráž mezi Rokytnicí a Jabloncem nad Jizerou. Z nich měl ohni varovat před nepřítelem „branný lid k tomu zde usazený“. Ohňové poselství mohlo odtud dospět přes Kozákov do nitra Čech. Pohřebišti těchto strážců hranic jsou prý „hrobky“, hromady kamení v okolí skal, připomínající svými jmény dávné pohanské kulty (Smutná, Na krchově, Hroby, Čertova skála, Žalov). Ve Vysokém na cestě k Nístějce a ve Sklenařicích jsou místa zvaná Pohaniště. Oficiální archeologie tuto teorii, publikovanou roku 1939 v brožuře „Na stráži“, odmítá, aniž by ji přesvědčivě vyvrátila.

Vrcholný a pozdní středověk

Doba posledních Přemyslovců, Lucemburků, husitské revoluce a vlády krále Jiřího. Sem spadá historicky doložený počátek osídlení naší krajiny i počátky města.

Pověst o založení města Vysokého připisuje zásluhu uhlíři Havlasu Pavlatovi, který ochočil medvěda, dovedl jej na pražský dvůr a byl panovníkem odměněn krajinou nad Jizerou, kde založil hrad Nístějku a město, které pro jeho polohu nazval Vysoké. Pověst praví takto: Pavlata, vysocký měšťan a kostelník, před svou smrtí, údajně stopatnáctiletý, pronesl roku 1500 ke svým synům proroctví o příštích osudech země České. Zachovalo se v zápisech ze 17. století. Podle nich medvěda chytil a ochočil v zimě v rokytnických lesích, kde pálil milíře. Dovedl ho do Prahy a byl odměněn králem Jiřím.

Vysoká, patrně ještě ves, je uvedena v popise arcidiecéze pražské z let 1344–1350 za Arnošta z Pardubic. Její plebánie (fara) patřila k děkanátu turnovskému v archidiakonátu boleslavskému. Pod jménem „Wysoka“ je zaznamenána roku 1352 v registrech papežských desátků, kterých platila čtyři groše.

Vysoké jako město (Alta civitas) se jednoznačně objevuje až v pondělí 4. srpna roku 1354 (první písemně doložená zmínka). Při založení dostalo město jistě určitá privilegia, zejména právo trhů, správní, soudní a i hrdelní pravomoc. Vrchnost, která město založila, a panovníka, který udělil městu jeho práva, s jistotou neznáme.

První známou vrchností jsou však páni z Valdštejna, kterým město snad sloužilo jako hospodářské středisko zboží hradu zvaného Nístějka. Jako první se připomíná Heník (Hynek) z Vysokého a Poniklé. Přes vysocké návrší nad řekou Jizerou vedly podle předpokladů turnovského archeologa PhDr. Jana Prostředníka, PhD. již stezky lidí mladší doby kamenné, což zakládá na časovém určení původu nálezů ze Staré Vsi. Důležité spojení přes Krkonoše dokládá i nález pokladu pražských grošů v Horní Tříči i zanesení cest v některých starých mapách Čech.

Nístějka, hrádek na skalnatém ostrohu nad vtokem vysockého potoka do Jizery, byl postaven někdy v polovině 14. století asi Hynkem či Jindřichem z Valdštejna, když si s bratrem Zdeňkem rozdělili panství štěpanické. K Nístějce příslušelo území farnosti vysoké s nynějším Paseckem, území farnosti roprachtické a snad i olešnické. Na vysockém katastru, nad Nístějkou, jsou tzv. Nivy, pozemky, které patrně patřily k poplužnímu dvoru, dodávajícímu obyvatelům hradu čerstvé potraviny. Po Valdštejnských, jejichž jména se dovídáme, když jako patroni vysockého kostela prezentovali jeho plebány, vládli na Nístějce v letech 1390–1422 Vartemberkové, po nich do roku 1459 páni z Jenštejna. Krátce ji držel jako odúmrť král Jiří Poděbradský. Po roce 1460 bylo nístějské zboží připojeno k Návarovu, když hrad předtím asi vyhořel. Roku 1519 se připomíná jako „zámek pustý“.

Poklad – 561 pražských grošů Václava II. a Jana Lucemburského, vyoraný roku 1946 na Kamenci ve Tříči nedaleko cesty z Vysokého do Krkonoš, je dokladem stáří této cesty do hor. Podle složení je jeho ukrytí odhadováno k roku 1330. Je uložen v numismatické sbírce Národního muzea v Praze.

Sklářství má na Vysocku dávnou historii. Podle zápisu v Nejstarší knize Starého Města Pražského se roku 1376 zavázal Mikuláš Quaysser, sklář z Vysokého, že dodá Hanušovi z Hlohova dvaatřicet set skel (patrně okenních terčů). Je to nejstarší zpráva o českém sklářství uvádějící jméno skláře. Nedávno se podařilo přijít ve Vysokém na stopu sklářské hutě: archeologický výzkum rozhodne, jde-li o huť Quaysserovou. Sklárna se patrně časem přestěhovala za dřevem na sever od Vysokého, kde při ní vznikla ves Sklenařice. Roku 1957 zde Dagmar Hejdová odkryla zbytky pece, podle její interpretace sklářské, s nálezy datovanými do 15. století.

Nejstarší nemovitou památkou Vysokého je polychromovaná dřevěná socha stojící Madony s dítětem v kostele sv. Kateřiny. Tam přestála požár roku 1834 a byla svědkem více než šesti století jeho historie. Vysocký rodák, historik umění Dr. Vincenc Kramář (1877–1960),zařídil její restaurování v době, kdy byl ředitelem Národní galerie v Praze (Státní sbírky starého umění), a kladl její původ do první poloviny 14. století. Dnes převládá datování madony do období kolem poloviny nebo po polovině 14. století.

Od sklonku středověku do Bílé hory 1620

Doba Jagellonců a prvních Habsburků na českém trůně. Tehdy se Vysoké stalo hospodářským centrem navarovského panství a zejména za Smiřických vzkvétalo.

Návarov, hrad na skalním ostrohu nad vtokem zlatoolešnického potoka Zlatníku do Kamenice, se poprvé připomíná roku 1380 jako majetek Jindřicha z Valdštejna. Byl sídlem panství, ke kterému bylo po roce 1460 připojeno zboží nístějské s Vysockým, Sklenařicemi, Starou Vsí a Tříčí. Helkovice k němu patřily asi od počátku své existence. Vysoké se stalo jeho tržním střediskem. Majitelé Navarova, kterými byli v době připojení Nístějky Zajícové z Hazenburka, se rychle střídali, až roku 1515 jej získali Smiřičtí ze Smiřic. Ti se dobrým hospodařením stali jednou z nejbohatších rodin v Čechách.

Městský znak Vysokého, pocházející až z konce 16. století, znázorňuje muže, který kopím bodá vztyčeného medvěda. Privilegium na znak se nezachovalo, podobně jako ve většině okolních měst. Velká městská pečeť s tímto znakem nese letopočet 1592, což je asi rok udělení znaku. Jeho námět připomíná pověst o bájném Havlasu Pavlatovi.

Třicetiletá válka 1618–1648

Pro odlehlou polohu a poměrnou chudobu, která nelákala rabující vojáky, netrpělo město a jeho okolí tolik přímými zásahy války jako města okolní. Jeho obyvatelům však přinášela mnohá utrpení.

Statky Smiřických získal roku 1623 Albrecht z Valdštejna, po dobu svého života, do roku 1634 je uchránil před drancováním nepřátel i císařských armád.

Kniha pamětí aneb Registra města Vysokého pod Krkonoši a nad Jizerou byla založena za primasa Jiříka Patočky roku 1629, neboť: „Každou věc potřebnou má člověk poznamenati, neb čas přijde, že ji bude potřebovati. Kdyby to nechtěl tak udělati, potom by neměl z čeho dokázati“. Zápisy počínají soupisem obecních příjmů. Roku 1630 je v nich první zmínka o vysockém učiteli rektoru Janovi a jeho platu. Uprostřed třicetileté války, 1635, je zápis o velkém trhu ve Vysokém, na který přišlo mnoho kupujících a bylo přihnáno nebývalé množství dobytka.

Konec války – rok 1648 zastihl hraběte Mikuláše Desfours v Praze na Malé Straně ve švédském zajetí. Za to, že ho poddaní od Švédů vyplatili, slevil jim roku 1650 asi polovinu úroční dávky ovsa. Týkalo se to okolních vesnic, město Vysoké patrně nemělo takovou povinnost.

Od poloviny 17. stol. do poloviny 18. stol.

Doba habsburského absolutismu, rekatolizace a utužení nevolnictví, ale také významného rozvoje kultury baroka.

Seznam poddaných z roku 1651, sestavovaný na každém panství pro protireformační komisi, obsahuje jména hospodářů, jejich manželek, dětí nad šest let a čeládky s údaji o jejich věku, a zda jsou katolíky nebo je naděje na jejich obrácení. Seznam je zachován pro městečko Vysoké (68 osob) i rychtu vysockou, ke které tehdy patřila Tříč, Stará Ves, Sklenařice a Makov, základ pozdějších Pasek (157 osob). Z roku 1654 pochází tzv. berní rula, obsahující soupis všech poddaných, jejich pozemkového majetku, dobytka, potahů i seznam provozovaných živností. Ve Vysokém byly tehdy pusté grunty Krejčovský a Štětinovský, další byly ve Tříči, Staré Vsi a Sklenařicích. Jejich majitelé patrně sběhli pro víru.

Rekatolizace narážela v těchto končinách na značné překážky, jak si stěžuje hrabě Mikuláš Desfours v závěru seznamu poddaných podle víry z roku 1651: „Co se licí nekatolických dotýče… zdali jaká naděje k zapsání jich (jako katolíků)… jest věc nemožná, poněvadž při těch horách lidé valně zhovadilí a téměř jako dravci jsou…“ Roku 1656 zaznamenán je ve Vysokém prodej chalupy uprchlého pro víru. V seznamu nekajících, kteří nechodili ke zpovědi, je v letech 1682–1683 zaznamenáno 15 osob ze Sklenařic, 13 ze Tříče a jen dvě z Vysokého. Ještě 1736 a 1737 byly vydány patenty „proti handlířům ze Saska, Vratislavi, Norimberka, donášejícím do Čech kacířské knihy“.

Osvobození od roboty ruční i jízdné udělil městu Vysokému roku 1690 hrabě Mikuláš Desfours. Zůstaly však služby při honech a dosavadní dávky a platy.

Hrdelní právo města Vysokého bylo obnoveno popravou vykonanou 22. září 1690 na Jakubu Kroupovi, zloději a psanci zemském z Bozkova. Vysočtí si ho k tomu vyžádali od Semilských, jímž to nemělo „v ničem na újmu práva jejich bejti“. Poprava oběšením byla vykonána na Šibeničním vrchu při staré cestě do Roprachtic, kde je socha Máří Magdalény. Roku 1707 byl obnoven pranýř. Ještě počátkem 19. století byli před dveře kostela stavěny osoby, které šidily délku příze.

Prospěch města měl na zřeteli zejména primas Mikuláš Nečásek. Roku 1700 došlo k obnově cechů zaniklých asi za třicetileté války. Obnoveny tehdy cechy řemesla krejčovského, ševcovského a osmi sdružených řemesel. Pekaři, mlynáři a pernikáři spojili se v cech roku 1713.

Do požáru města 1834

Éra císařovny Marie Terezie a jejího syna Josefa II., jejich reforem poddanských poměrů po válkách o Slezsko a po selských bouřích. Doba válek s Francií za jejich nástupců, období národního obrození.

Vrchností Vysocka jako majitelé semilského panství se stávají 1748 hrabata Caretto-Millesimo. František Václav z tohoto rodu osvobodil r. 1759 Vysoké od placení 12 zlatých, které platilo místo odvážení 15 mandelů obilí. Roku 1810 koupil semilské panství a r. 1813 i jesenský statek Jakub Veith, původně tkalcovský tovaryš, zbohatlý v napoleonských válkách jako vojenských dodavatel. Jeho syn, Václav, který obě panství spravoval a v jesenském zámku bydlel, navštěvoval často ve Vysokém divadlo. Obě panství Veith r. 1824 vyměnil za Všelisy a Vrutice s knížetem Karlem Alainem Rohanem, který sídlil na Sychrově. Rohani, z rodu spřízněného s francouzskými králi, emigrovali z Francie za Velké revoluce.

Hladomor v letech 1771–1772 byl způsoben katastrofální neúrodou. Ve vysocké farnosti, tehdy ještě s Pasekami, zemřelo pětkrát více lidí než jindy. Založen byl „morový“ hřbitov při cestě do Sklenařic, dodnes připomínaný „Božími mukami“. Ve Vysokém byly jen čtyři domy ušetřeny moru a z obecní rady zbyli jen tři konšelé. Létům neúrody předcházela dne 18. ledna 1770 viditelná polární záře, s níž byla spojována předzvěst zlých časů. Tehdy se také lidé naučili jíst brambory. Roku 1795 jsou ve výměře výměnku poprvé vedle dumlíků (krmná řepa) a zelí jmenovány brambory (erteple).

Josef II. pobýval dvakrát v blízkosti Vysokého, když jako spoluvladař své matky na inspekční cestě po českých zemích projížděl roku 1766 a 1771 Roprachticemi do Semil.

Divadlo na Vysocku, které se stalo velkou láskou jeho obyvatel, má také v této době své kořeny. Je to doba vzniku vysocké divadelní tradice, spojené se jménem podučitele a tkalce Jana Petrušky (1762–1819) i lidových dramatických tvůrců z okolních vsí. Z nich nejvýznamnější byl František Vodseďálek, krejčí, hospodář a zedník ze Staré Vsi (1762–1843), hodnocený jako „vynikající tvůrčí osobnost lidové divadelní tradice Vysocka“. Napsal mezi lety 1811–1816 a 1827 sedm her na náboženské náměty a „Novou komedii o Libuši“. Se sousedy je provozoval ve Staré Vsi a okolí. Roku 1768 zhlédl učitel Jan Petruška v Praze Thámovu vlasteneckou hru „Břetislav a Jitka“. Po návratu domů, nadšen tím, co viděl, se rozhodl sehrát divadlo svým „pobytníkům“. Nacvičil se svými žáky obraz z národních pověstí „Bruncvík“, který asi sám zdramatizoval. Po úspěch prvního představení následoval další vzrůstající zájem obecenstva i herců. Divadlo se hrávalo po chalupách, ve stodolách i venku. Od roku 1798 začala vysocká „společnost herců“ hrát v roubené radnici.

Požár města, po dvaceti letech míru, krutě zasáhl do jeho poklidného života. Vypukl 29. července 1834 v osm hodin večer, kdy ještě většina lidí byla na polích. Vše bylo vyprahlé, na hašení nebylo dost vody. V 11 hodin v noci byla většina města zničena. Shořely 142 domy, 63 stodoly, dřevěná radnice, téměř zničen byl kostel, zvony z roku 1586 a 1673 se roztavily. V radnici shořelo divadlo, chlouba Vysokého, ale i mnoho písemných dokumentů historie města. Před požárem zůstala uchráněna jen takzvaná návsí, tříčské a staroveské, kde jsou dosud uchována roubená stavení z doby před požárem. Pro pohořelé se hned scházely dary z blízkého i vzdáleného okolí, z Lomnice, Jilemnice, Železného Brodu, nejvíce však z Liberce.

Do doby táborů lidu 1868

Znovuvybudování města se dělo v době, kdy průmyslová revoluce přesunula hospodářské těžiště kraje do údolí řek. I za hospodářské stagnace si však Vysoké uchovávalo čilý kulturní a společenský život.

Stavební obnova města postupovala obtížně, bylo však nutné získat do zimy alespoň střechu nad hlavou. Pojištěno bylo jen patnáct majitelů domů. Jinak nebylo dost peněz ani stavebního materiálu. Ten byl většinou nedokonalý, domácí břidlice a cihly, buď jen sušené „vepřovice“ nebo pálené v improvizovaných cihelnách. Jednapadesát domů nebylo znova postaveno, jejich majitelé se buď vystěhovali nebo se ubytovali v „podruží“ (nájmu). Vysoké trvale ztratilo ráz horského dřevěného městečka. Již na podzim, jakmile se podařilo z náměstí odstranit sutiny, se zde konaly trhy a jarmarky, hojně navštěvované zvědavci i ze vzdáleného okolí. Také řemeslníci začali pracovat v improvizovaných dílnách.

Obnova kulturního života po zhoubném požáru následovala hned po zajištění nezbytných existenčních podmínek. tak již roku 1836 došlo k „založení divadelní společnosti herců ve městě Vysokým po shoření třetího roku znova a s těžkostí zřízené“, jak si napsali do čela své nové pamětní knihy. Hrálo se pak až do postavení nové radnice v hostinci „U Českého lva“, čp. 229. Krátkou krizi vysockého divadla r. 1850 vyřešil purkmistr Josef Kramář tak, že koupil jeho zařízení pro město, které je pak ochotníkům propůjčovalo. K oživení jejich činnosti došlo, když od roku 1852 „ku prospěchu divadla pracoval“ vlastenecký kněz a spisovatel Josef Alois Kouble, tehdy vysocký kaplan. V letech 1856–1870 je „vedl pevnou rukou“ jako jeho ředitel. Rovněž hudební život se začal brzy po požáru znovu rozvíjet. Již někdy před rokem 1836 preceptor Bachtík vycvičil ze svých žáků kapelu, které byl pořízen i stejnokroj a která úspěšně koncertovala před knížetem Rohanem na Sychrově. Opět se začalo zpívat při práci doma, na poli, za večera na ulicích, na přástvách a na „pobytech“. Roku 1860 byl založen mužský zpěvácký spolek Krakonoš a o rok později dívčí pěvecká jednota Vlastimila.

Písmáci – typ lidových mudrlantů a kronikářů charakteristicky pro Vysocko, mají nejvýraznější postavu ve Věnceslavu Metelkovi (1807–1867). Rodák ze Sklenařic, po 17 let školní pomocník, později chalupník a houslař v Pasekách nad Jizerou, všestranný muzikant, nadšený divadelník, počal roku 1835 si psát deníkové zápisky, ve kterých se kriticky vyrovnával s problémy své doby. Staly se inspirací Karla Václava Raise pro jeho nejpopulárnější román „Zapadlí vlastenci“. V písmácké tradici pokračovali na Vysocku, vedle stanovských Zemanů (Antonín a Jan, otec a bratr Antala Staška), zejména sklenařický kupec a kronikář Šebestián Patočka, vysocký truhlář František Rón, který napsal na podnět svého syna spisovatele Zdeňka Róna v osmdesáti letech své paměti, František Housa, krejčí a písmák ze Staré Vsi, až po našeho současníka Jaroslava Večerníka, staroveského hospodáře a kronikáře, který zemřel roku 1992.

Válka roku 1866 mezi Rakouskem a Pruskem se Vysokého výrazněji nedotkla, i když se bojovalo nedaleko – u Trutnova a Jičína. Nakrátko se zde objevilo asi 14 pruských dragounů a později asi 200 pěšáků – domobranců. Zajímavou zkušenost zaznamenal sklenařický rychtář a okresní starosta Josef Patočka „Tomášů“, jak si po evakuaci úřadů před Prušáky dokázaly obecní samosprávy samy všude udržet pořádek.

Tábory lidu na Petruškových vrších r. 1868 byly významnou součástí tzv. táborového hnutí za české státoprávní požadavky. První „mužský mítink“, jak se táborům po anglickém vzoru říkalo, končící napadením asistujícího státního úředníka Arnošta von Froreicha, byl 20. září. Již 23. září s vyšetřující komisí přišlo do Vysokého 21 hulánů a 120 pěšáků, kteří město a okolí obsadili. Huláni však byli většinou Poláci, pěšáci uherského pluku, Slováci. S obyvatelstvem se záhy spřátelili. Když pak 28. září z Vysokého odcházeli, vyprovázeli je jejich „hostitelé“ s hudbou, která jim na rozloučenou zahrála „Hej, Slované“. – Po prvním táboru osm osob, po druhém přes třicet bylo vyšetřováno a odsouzeno k různým trestům. Když se pak Vysoké znovu ucházelo o zřízení okresního soudu, bylo odmítnuto údajně s poznámkou: „Hochstadt, das ist ein revolutionäres Nest“ (Vysoké, to je revolucionářské hnízdo). – Zápisky jednoho z řečníků na mužském táboru, jedenadvacetiletého F. M. Hájka, vydal r. 1936 Jaroslav Skrbek. – Ve Sklenařicích v čp. 27 u „Tomášů“ je po generace jako vzácná památka uchován „rychtářský“ stůl, do kterého roku 1867 zatloukl na památku podkováky František Palacký, F. L. Rieger a hrabě Harrach, když se u okresního starosty Josefa Patočky radili o kandidatuře hraběte Harracha do zemského sněmu.

Do konce monarchie 1918

V mírovém období, končícím první světovou válkou, došlo ve Vysokém po počátečním poklesu k mírnému hospodářskému oživení. Přitom město žilo stále rušným veřejným životem.

Pojizerská silnice – dokončená roku 1872 z Poniklé do Harrachova a 1878 z Horní Sytové do Semil, umožnila další rozvoj průmyslu u údolí Jizery, zakládaného především německým kapitálem.

Průmysl dospěl do Vysokého až koncem 19. století. Na Hradsku (nedaleko Vysokého) vznikla z bývalého mlýna v letech 1883–1884 továrna na nitě, barevna a bělidlo. Roku 1890 byla přeměněna v továrnu na hedvábné látky a brokáty pro německé firmy.

Návlek korál přinášel od 70. let 19. století na Vysocko někdy lepší, někdy jen skromné výdělky jako odraz střídajících se konjunktur jabloneckého bižuterního průmyslu, který zde nacházel laciné pracovní síly nejprve sekačů korál, pak jejich navlíkaček. Navlékaly až na 18 i 20 tenkých dlouhých jehel z „korejtka korale“ na bavlněné nitě a pak je „motaly“ do střapečků „buntů“ nebo „tisíců“, které přes Jablonec putovaly do exotických zemí, zejména do Afriky. I děti zde „dloupaly ouška“ ke skleněným knoflíkům.

Vysocké bačky – soukenná zimní obuv, se staly od 80. let 19. století nejproslulejším výrobkem vysockých řemeslníků. Zastínili i slávu vysockých pernikářů. Jejich výroba přinášela zaměstnání a někdy i jistou zámožnost bačkorářům, ale i práci domáckým lepičům podešví, lepených a prošívaných až z jedenácti vrstev plsti ze starých klobouků a z odpadových kůžiček. Vedle nízkých bačkor „pro doma“, vyráběly se do sněhu vysoké, až do poloviny lýtek, které se zapínaly „háčkem“ řadou drobných knoflíčků. „Vrchy“ byly šity většinou z tmavomodrého nebo černého sukna a opatřeny koženou, černě lakovanou špičkou.

Vysocké zelí bývalo další proslulostí Vysokého, neboť: „není nad vysocké bačky, perník a hlavatku“, jak napsala Marie Makvartová ve svých „Jeřabinách“. Hlavatka jsou sazenice červeného zelí, které pěstovali ze semene pachtýři záhonů obecních „hlavatišťat“ na slunném staroveském návsí. Hlavatku prodávali pěstitelům červeného „vysockého“ zelí v okolí Vysokého, ale i do Hamrů, Tanvaldu, Šumburku, Kořenova a do horských vesnic za Jizerou. Tam všude bylo vysazováno na stráních, kde foukal vítr, který prý způsobil, že bylo špičaté a křehké. Již kolem roku 1645 je záznam v městských registrech, že se na Vysocku vedle žita, ovsa a lnu pěstovalo i zelí. Teď už je pěstují v okolí Vysokého jen někteří záhumenkáři z hlavatky vypěstované na zahrádkách poblíž bývalých Hlavatišťat.

JUDr. Karel Kramář, jedna z nejvýznamnějších postav českého politického života, se narodil ve Vysokém 27. prosince 1860 a žil zde do svých šestnácti let, kdy odjel studovat do Prahy na malostranské reálné gymnasium a poté na právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

První světová válka (1914–1918) přinesla i Vysocku velké útrapy a ztráty. Ty na lidských životech jsou zaznamenány na pomnících padlých. Stála mladý život Josefa Müllera, narozeného ve Vysokém r, 1893. Jako legionář-starodružiník padl do rakouského zajetí a byl v prosinci r. 1914 v haličských Vadovicích popraven. K trestu smrti pro velezradu byli 3. 6. 1915 odsouzeni dva poslanci zemského sněmu Dr. Karel Kramář a Dr. Rašín. Jen smrt císaře Františka Josefa I. zabránila vykonání rozsudku. 2. 7. 1917 byli císařem Karlem amnestováni. První cesta Dr. Kramáře vedla do Vysokého ke hrobu rodičů.

První republika 1918–1938

Obdivuhodný rozvoj a stavební ruch v prvním desetiletí republiky vystřídala hospodářská krize ve druhém a tragický konec na podzim roku 1938.

Prvním předsedou československé vlády se stal Dr. Karel Kramář, vůdce domácího odboje. Byl zvolen na prvním zasedání Národního shromáždění dne 14. 11. 1918, které vyhlásilo sesazení Habsburků, československý stát jako republiku a volbu T. G. Masaryka prezidentem. Po vítězství sociálních demokratů ve volbách, 8. 7. 1919 s vládou odstoupil a věnoval se jednak podnikání v textilním průmyslu, a dále práci zákonodárné, jako předseda pravicové strany národně demokratické. Vlastenectví pro něj znamenalo hrdost národa na vlastní hodnoty a úsilí o vytvoření dobrých životních podmínek pro všechny jeho vrstvy. Roku 1924 vystoupil v parlamentě s vřelou řečí za sociální pojištění dělníků. I mnozí političtí odpůrci oceňovali jeho světový rozhled, poctivost, sílu přesvědčení, upřímnou a nezištnou lásku k národu. K stáru zatrpkl a po dlouhodobé nemoci 26. 5. 1937 zemřel v obavách, že „zabezpečení naší svobody a samostatnosti nestačí fantaziemi západní orientace“. Chybělo mu k tomu Rusko jeho představ. Dějiny mu daly za pravdu. Do svého rodiště se dr. Kramář často a rád vracel. V letech 1928–1932 zde se svou ruskou manželkou Naděždou dal v ruském stylu zbudovat rozměrný dvoukřídlý objekt rodinné vily s věží, dvěma správními domky a tenisovým kurtem. Oba manželé však zemřeli v Praze a jsou pohřbeni v kryptě pravoslavné kaple na Olšanských hřbitovech.

Veřejný život ožíval – jak se postupně vraceli vojáci, kteří přežili válku, z nadšení nad vlastním státem se pustily do realizace již dávno plánovaných záměrů. V letech 1920–1921 postavil Sokol tělocvičnu. V roce 1925 se ochotníci odvážně pustili do stavby divadla. Uskutečnilo se to v krátkém čase: 31. května byl položen do základů pamětní kámen a 25. října bylo již divadlo slavnostně otevřeno.

Desetiletí 1920–1930

Dne 1. 12. 1920 první elektrický proud z Paničkovy elektrárny v Tanvaldě, r. 1923 dokončení rozvodu elektřiny do domácností, v tomto roce také dokončení výstavby obecního nájemního domu, zavedení pravidelné autobusové dopravy Semily – Vysoké – Jablonec nad Jizerou. Roku 1925 vybudována plovárna. V letech 1928–1929 postavena hospodářská škola, která zde byla založena roku 1921, v tom roce také postavena i nová budova okresní hospodářské záložny, v letech 1928–1932 rozsáhlá budova Kramářovy vily (dnes hotel Větrov), k níž patřilo roku 1928 zřízené tenisové hřiště, dne 16. 8. 1930 bylo v sále radnice slavnostně otevřeno Vlastivědné muzeum, koncem toho roku tekla ve Vysokém poprvé voda z gravitačního vodovodu. Roku 1930 bylo založeno také Hospodářské družstvo.

Rekreace letní i zimní měla ve Vysokém vhodné podmínky, zejména přírodní, které nebyly místními obyvateli plně využívány. Ubytování sloužila chata Skiklubu, hotel Mařatka, s penziónem otevřeným r. 1927 a hotel Bartoníček, postavený r. 1934. Stravování mimo to poskytovaly ještě dva hostince. Možnosti ubytování v soukromí byly omezené, proto roku 1937 město postavilo s podporou občanské záložny „Vysockou boudu“ o deseti pokojích.

Významné osobnosti českého kulturního života lákala do Vysokého krása horské přírody i kulturní atmosféra městečka. Takovými vzácnými hosty byli básníci Viktor Dyk, Antonín Sova, Otakar Theer, Karel Konrád, Konstantin Biebl. Spisovatelé Karel Václav Rais, Antal Stašek, rodák z nedalekého Stanového, jeho syn Ivan Olbracht, Helena Malířová, Zdeněk Rón. Hudebníci Josef Kouba, Jaroslav Kocian, Václav Talich, Antonín Balatka. Herci Růžena Nasková, Eduard Kohout, Karel Hašler, Rudolf Deyl. Sochaři Bohumil Kafka a Josef Mařatka, malíři Adolf Kašpar, Jaroslav Skrbek a Oldřich Vodseďálek. Vědci jako historik