Bílý Újezd

Pamětihodnosti

Kostel Proměnění Páně se zvonicí

Zájezdní hostinec

Zájezdní hostinec patřil k nejstarším krčmám v kraji. Jeho dvorem procházela spojovací silnice zemských stezek. Původně dřevěná krčma byla na sklonku 16. století vystavěna z kamene se zdmi metr silnými a mohutným klenutím stropů. Vchod do krčmy byl ze silnice (dnešního dvora), odkud se z chodby dveřmi nalevo vcházelo do nebývale veliké šenkovny. Napravo byl byt šenkýře a vzadu obchod. V podkroví bývala sýpka se vstupem ze zadního čela budovy, vedle kterého byl mohutný zděný pilíř.

Na protější straně průjezdného dvora byl masný krám a dále stáje pro koně a kůlny pro povozy. Zde se též přepřahali poštovní koně.

V krčmě se čepovalo solnické a později rychnovské pivo, které se vařilo částečně i z místního ječmene a chmele (chmelnice bývala směrem k Ostrovu).

Ve druhé polovině 19. století vznikl v podkroví domu taneční sál. Zde se nejen tančilo, ale hrála se tu i první divadelní představení místních ochotníků.

K uzavření hostince i přidružených obchodů došlo roku 1880. Stavba poté sloužila jako rodinný dům.

Hrob Mančinky

Kdo zná román o šťastném dětství Boženy Němcové Babička, snad si vzpomene i na Mančinku z ratibořického mlýna, kam babička chodívala s dětmi na návštěvu. Mančinka, vlastním jménem Marie Ludrová, nebyla jen literární postavou. Její další osudy jsou úzce spjaty s nedalekými Masty, kam se ve svých 26 letech provdala za mlynáře Antonína Toberného. Podle dřívějšího zvyku se dcery z mlýnů vdávaly většinou zase do mlýna.

Její manžel byl vzdělaný, pokrokový muž. V době, kdy se ještě psalo švabachem, on již psal latinkou a česky. Byl dobrým hospodářem a váženým člověkem. Mnozí rolníci si od něho půjčovali peníze na dobrý úrok a Mančinka se stala dobroditelkou celého okolí.

Oba byli pochováni na hřbitově v Bílém Újezdě při zdi sousedního motorestu. Jejich synové Antonín a Vincent jim nechali zhotovit štíhlý obelisk z bílého kararského mramoru. Ve druhé polovině 20. století byl do pomníku vytesán nápis „Hrob Mančinky“.

Zajímavosti

• Přibližně 0,5 km jihovýchodním směrem od Hrošky se nacházela slovanská osada, jejíž založení lze na základě nalezené keramiky datovat již do 10.–11. století.
• V okolí Hrošky bývala celá řada dnes již vysušených rybníků.
• V prvních dvou třetinách 19. století se v Roudném nedaleko Bílého Újezda těžila železné ruda.
• Kilometr východně od obce Masty se nachází činný kamenolom.
• V jižní části vsi Masty bývaly celkem tři lomy pískovcového kamene.

Historie

Neolit

K nejstarším dokladům zdejšího osídlení patří nálezy kamenných nástrojů z mladší doby kamenné, tedy zhruba 5 000 let př. n. l. Přestože tehdejší zemědělci dávali přednost klimaticky příhodnějším oblastem, v lokalitě dnešního lomu v Mastech nalezli vhodnou surovinu pro své nástroje. Přímo z Mastů je doloženo 7 nálezů kamenných seker. Dle analogie z jiných lokalit lze usuzovat, že již tehdy se se zdejším kamenem čile obchodovalo.

Doba bronzová

Ve větší míře je zde pravěké osídlení doloženo až v průběhu 13. století př. n. l. Tehdy se zdejší oblast stává součástí rozsáhlého kulturního komplexu popelnicových polí, který získal název na základě převládajícího žárového pohřebního ritu. Rozlišuje se starší lužické období (1300–1000 př. n. l.) a navazující mladší slezskoplatěnické období, trvající až do časné doby laténské (5. století př. n. l.). K nejvýznamnějším nalezištím té doby v okolí patří návrší Chlum u Semechnic, Kostelec nad Orlicí, okolí Třebešova a Nové Město nad Metují. Po této vlně osídlení zde však na dlouhá staletí veškerý život téměř ustal. Uvedená centra jsou obývána i nadále, ale hustota osídlení se minimalizuje.

Středověk

Jeden z náznaků nové vlny osídlení byl objeven nedaleko Hrošky proti proudu zdejšího Ještětického potoka. Nález nevelké osady spadá do 10.–11. století. Ze stejného období je z celého okresu známo jen osídlení vázané na cestu při Divoké Orlici (Týniště nad Orlicí, Kostelec nad Orlicí, Doudleby nad Orlicí) a hradiště v Opočně. Nalezenou osadu lze snad spojovat s nedalekou stezkou, která lemovala podhůří Orlických hor a napojovala se na stezky vedoucí z vnitrozemí přes průsmyky u Náchoda a Mladkova do dnešního Polska.

V 11.–12. století se objevují toponyma Újezd. Přestože je zdejší Újezd písemně doložen až roku 1360, jeho poloha na uvedené obchodní stezce naznačuje, že zde již tehdy vznikl důležitý opěrný bod pro zabezpečení stezky pod správou blízkého Opočna. K systematickému osídlení zde došlo však až o několik století později.

Zdejší oblast tehdy ležela mezi rozvíjejícími se centry zastoupenými Opočnem (první písemná zmínka z roku 1068) a Dobruškou (1312) na západě a Rychnovem nad Kněžnou (1258) a Solnicí (1321) na východě. Rostoucí atraktivita zdejší lokality lákala různé panské rody, kteří zde kupovali nebo si pronajímali nevyužitá sídla nebo území, kam poté přicházeli se svými lidmi a případně zde zakládali nová sídla s patřičným zázemím.

Z té doby je doložena sousední Skalka (1360) a také Hroška (1362). Za zakladatele jsou považováni bratři Ješek a Půta, zmínění jako patroni újezdeckého kostela. O něco později se v pramenech objevuje nedaleký Trnov (1388). Na počátku 15. století v Hrošce sídlila jedna z větví pánů z Rýzmburka, Újezd pro změnu připadl pánům z Častolovic. Skalka i Trnov se tehdy ze záznamů vytrácí.

Husitská doba je na záznamy skoupá. Nečetné zmínky o zdejších vsích se vynořují až v druhé polovině století. Chybí zprávy o Hrošce, zato se objevuje informace o Ještěticích (1448) a o novém panství na Ostrově (1450). Název dává tušit, že již tehdy mohly být založeny rybníky, které jsou v jeho okolí doloženy až o století později.

V kupních smlouvách té doby se prvně objevuje Byzhradec (1495), Brocná (1495), Lhota (1496) nebo Masty (1497).

Novověk

Další úsek dějin lze charakterizovat jako období postupné ztráty sféry vlivu jednotlivých lokalit. Mohlo za to postupné slučování panství a přenášení kompetencí do nových center – Skalky, Opočna, Černíkovic a Rychnova nad Kněžnou. Jako většina východních Čech byla i zdejší oblast už od husitských dob doménou protestantů. Po bitvě na Bílé hoře došlo k rozsáhlým konfiskacím jednotlivých panství. Panovník při jejich osazování dával přednost cizím katolickým rodům. Jako by nestačily dlouhodobé válečné konflikty, nedostatek obživy a z toho pramenící epidemie. Nyní navíc vzrůstal tlak na poddané opustit jednu z posledních nadějí, svou víru. A tak se množí záznamy o zběhnutí do svobodnější ciziny. Toto vše se samozřejmě promítlo na výrazném úbytku tehdejší populace.

Ve druhé polovině 17. století je dosazen do újezdeckého kostela katolický kněz. Se založením matrik (1663) a pamětních knih se začínají objevovat konečně i informace o životě prostých lidí.

Dozvídáme se o pochodech vojsk přes zdejší území, o drancování, o ničení úrody a následných hladomorech včetně epidemie cholery. Docházelo k častým požárům a zpravidla nezůstalo jen u jediného stavení.

Výraznou změnou v životech vsí bylo zrušení roboty roku 1848. Avšak teprve na konci století se nabytá svoboda začala projevovat intenzivnější spolkovou činností, kdy vznikaly sbory dobrovolných hasičů, oddíly Sokola, ochotnické spolky a řada dalších. Nadějně se rozvíjející etapu dějin přerušila první světová válka, která si prakticky v každé vsi vyžádala několik obětí. O to větší však byla euforie po vzniku republiky. Další postupné nadechování přerušila ve třicátých letech krize a následně druhá světová válka. Tím se už však dostáváme do období, které zná snad každý podrobněji z vyprávění svých rodičů a prarodičů.