Smiřice

Pamětihodnosti

Kaple Zjevení Páně

Smiřickým pánům bylo vyčítáno, že okolo Smiřic je mnoho nevěřících, což dokazovala i nepřítomnost hřbitova. Základní kámen kaple byl položen roku 1699. Stavebník kaple, hrabě Jan Josef ze Šternberka (1671-1700) zvolil patrocinium Zjevení Páně či Klanění Tří králů. Stavba však byla roku 1700 přerušena tragickou smrtí tehdejších majitelů panství, mladého šlechtického páru Jana Josefa a Marie Violanty ze Šternberku, kteří utonuli v řece Inn v Bavorsku. Na smiřickém panství tak osiřela jejich tehdy roční dcera Marie Terezie Violanta. Zásluhou jejího poručníka, dědečka Václava Vojtěcha ze Šternberka bylo ve stavbě kostela téměř po roce opět pokračováno. Roku 1711 se v kostele už křtilo.

Autorství projektu a stavba kaple bývají přisuzovány Kryštofu Dientzenhoferovi (1655-1722) nebo Janu Blažeji Santinimu (1677-1723) . Nejde spolehlivě určit, neboť ve stavbě jsou prvky typické pro oba stavitele a stavební plány a písemnosti ke stavbě se nedochovaly, zřejmě byly zničeny při některém požáru, kterým Smiřice od té doby několikrát podlehly. Proto se nikdy nedozvíme, proč byl oltář postaven směrem na sever, nikoli na východ, jak bývá zvykem u většiny sakrálních staveb. Rozdílnou orientací oltáře se vyznačují pohanské kostely, ovšem Marie Terezie Violanta byla zatvrzelou katoličkou.

Ke kostelu přiléhá čtyřboká věž vysoká 49 metrů. Byla dostavěna v roce 1705, na vrcholku je ozdobena osmicípou hvězdou, symbolem Šternberků. Ve věži je zavěšen zvon Egidius (sv. Jiljí) o hmotnosti 1400 kg, který byl ulit kutnohorským zvonařem Jakubem Ptáčkem v roce 1519. Vedle kostela je umístěno sousoší sv. Jana Nepomuckého z doby kolem roku 1730, které původně stálo v prostoru před zámkem. Vysochal ho pravděpodobně některý z žáků Matyáše Brauna.

Interiér má jednotnou vrcholně barokní výzdobu vynikající kvality. Autorem většiny maleb je Petr Brandl. Na hlavním oltáři je jedna z jeho nejvýznamnějších olejomaleb, Klanění tří králů. Většina soch není z kamene, pouze ze dřeva štafírovaného štukem a iluzivní malbou. Mramorování sloupů na štukovém podkladu tvoří leštěná polychromie. Ve výzdobě se častokrát se objevuje motiv osmicípé hvězdy, heraldický symbol rodu Šternberků.

O této stavbě se dozvěděl i papež a pozval Marii Terezii Violantu do Říma. Svoji spokojenost vyjádřil darem - obrazem madony na dřevěné desce. Marie Violanta nechala v Benátkách obraz vyzdobit perlami, zlatem a českými granáty. Smiřická madona byla přes 200 let vystavena nad oltářem, poté zrestaurována a uložena do depositáře. Přežila obě světové války a dnes můžete v kapli vidět pouze repliku.

V roce 1971 byla kaple odsvěcena a mezi lety 1975 a 2004 několikrát restaurována. Slavný houslista Jaroslav Svěcený si kapli oblíbil pro její ozvěnu a každoročně se zde konají Smiřické svátky hudby. Občas se koná i jiný koncert, pořádají se svatby.

Kaple je národní kulturní památkou.

Nádraží

Liberecký podnikatel Johann Liebig nesouhlasil s původním návrhem budovy místního nádraží na Pardubicko-liberecké dráze a nabídl, že postaví budovu podle svých představ a na svůj náklad. Díky tomu mají Smiřice jediné nádraží na území ČR, která je postaveno ve stylu loveckého zámečku včetně tzv. „zvířecího příkopu“. Dostalo zvláštní ocenění v anketě „Nejkrásnější nádraží ČR roku 2007“.

Zámek Smiřice

Původně vodní tvrz ze 14. století, v 16. století přestavěna v renesanční zámek, kolem roku 1700 byl barokně upraven. Na zámeckém dvoře byl provozován pivovar. Dnes je zámek sídlem městské knihovny a používá se jako kanceláře.

Historie

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1361, kdy je uváděna Eliška ze Smiřic. Ze zdejší tvrze pochází šlechtický rod Smiřických ze Smiřic, který vymřel v první polovině 17. století smrtí Jana Albrechta Ze Smiřic. V roce 1659 byly Smiřice vyhlášeny za město. Po 1.světové válce zde byl postaven jez s nejvyšším převýšením na Labi.

Lihovar

Již před rokem 1755 si M.Mautner pronajal místnosti zámku a pivovaru a založil závod Malburg a syn. Závod se neustále rozrůstal až na velikost 60 000 m2. Po městě byla vystavěna vlečka, hlavně kvůli problémům s dovozem melasy po silnicích - neustále kapala ze sudů a byly jí plné ulice. Za druhé světové války byl závod zkonfiskován němci a částečně předělán na výrobu výbušnin. Po druhé světové válce se několik firem pokoušelo obnovit tradici, ale všechny pokusy se setkaly s nezdarem. Dnes v prostorech lihovaru sídlí chemička.